Aero Minor II 1946 - 1951
_TOGGLE
Hlavní nabídka

_TOGGLE
o uživateli

Vítejte Anonymous

Přezdívka
Heslo

Zápis:
Poslední: Bell37
Nový dnes: 0
Nový včera: 0
Celkem: 128

Registrovaných on-line:
Registrovaných: 0
Návštěvníků: 22
Bots: 1
tým: 0
Členové on-line:

On-line není žádný člen!

_TOGGLE
Minorysti

_TOGGLE
o---=(@)=---o
www.automobilovedily24.cz



_TOGGLE
Jazycy
Český English

Domácí tisk současný

KONSTRUKTÉR

Napsal: Martin den: Pátek Červen 06, 2014 (17:04:52)   (1630 přečtení)

 

Kdo by řekl, že v mém archivu narazím na stopu toho, proč to táhne Ranchera k Minorům.

Na jeho stránkách se píše o prototypu Spartaku a nikde není informace o tom, že u toho byl i otec Minora, Ing. Vykoukal.



U prkna vlastně strávil ing. R. Vykoukal valnou část svého nesmírně plodného života. Kromě konstrukce vozů Praga Baby, Jawa Minor a Aero Minor pracoval v letech 1959-81 ve vedeni pražské konstrukce Tatry n. p., šestnáct let také přednášel na Českém vysokém učení technickém (snímek M. Bakeše)

Ke 40. výročí osvobozeni naší vlasti vzpomínky ing. Rudolfa Vykoukala, jednoho ze slavné generace konstruktérů, reprezentované jmény Jozíf, Koch, Mackerle, Petránek, Vykoukal

Měli byste zálusk na moderní, levný a nenáročný rodinný vůz? Třeba by se vám líbila čtyřsedadlová dvoudveřová limuzína s velkým zavazadlovým prostorem, jednoduchým a tichým dvouválcovým vodou chlazeným motorem s pohonem předních kol. Hmotnost 890 kg, všechna kola nezávisle zavěšena, poloměr otáčeni 8,5 m, přeodovka s rychloběhem.
Co je to za značku?
Ale přece Minor, který se vyráběl už od roku 1946. A rodil se ještě dřív, za války, v době pro naši vlast nejtěžší. Jeho konstruktér a otec, ing. Rudolf Vykoukal, oslavil nedávno osmdesátiny, a tak jsem ho navštívil, abych se dozvěděl, jak fašistům před očima vznikala konstrukce tak moderní, že vlastně do dnešních dnů nezestárla. Stejně jako její autor, kterého jsem vyrušil u rýsovacího prkna. Stále ještě pracuje ve Výzkumném ústavu motorových vozidel, zabývá se nyní problematikou vznětových motorů.

„V roce 1938 jsem se chtěl pustit do modernizace Minora I. Nejvíce mě trápila zadní náprava, která měla napříč uložená ramena a nebyla dobrá z hlediska jízdních vlastností a tudíž bezpečnosti. Byl to můj první vůz, který jsem dělal samostatně a mnoho věcí jsem se na něm vlastně učil. V Pragovce jsem sice dělal typ Baby, ale tam mně do konstrukce mluvila řada lidí a leccos se předělávalo.
Líbí? Jmenoval se Minicar, hmotnost 350 kg, polovina motoru z Minora, uvezl dva lidi. V době, kdy vznikal (1948-7) byl snem mnoha lidí, kteří po válce toužili po malém skromném vozítku. Právě těmto lidem chtěl ing. Vykoukal po celý svůj život sloužit.

Hlavně jsem projektoval dvouválcový motor 750 cm3, ale když pak továrna Škoda přišla v roce 1934 se čtyřválcovým Populárem, tak jsme honem museli taky použit čtyřválcový motor. Myslím, že ..bejblna" proto nebyla příliš po-vedeným vozem.
Přemýšlel jsem o automobilech, o konstrukci, o technických věcech, ale do hlavy se člověku vtíraly mnohem horśí myšlenky. Bylo jasné, že válka je na spadnutl. Koncem roku 1938 si mě zavolal šéf Janeček a pověřil mě vedením opravny, která byla stranou, mimo fabriku. Po obsazeni republiky Němci přestala vlastně opravna plnit svou původní funkci, platil jen jeden přlkaz - všechno pro Wehrmacht!
Bylo mi lito, abych svoje mladá léta utrácel prací pro Říši a vůdce a spekuloval jsem, jak i za těchto podmínek konstruovat, tvořit nové věci, se kterými bychom vyjeli hned po válce. Přímo v Janečkárně se dělat nedalo, tak jsem sehnal zedníky a přizdili jsme v opravně jednu místnost, to byla konstrukce. Bývalou kůlnu na dvoře jsme obezdili a tam byla pokusná dílna. Říkalo se ji ..chytrovna", protože v ni pracovali vždycky 2 až 3 nejlepší a nejchytřejší montéři. Z továrny se mi podařilo předisponovat dva lidi do té mojí konstrukce, ti mi pomáhali kreslit.
Změnil jsem zadní nápravu, ale chtěl jsem taky otočit celý agregát.
Minor I. měl před přední nápravou převodovku, motor byl až za ní. To nebylo dobré z hlediska zatížení, hnací kola měla horší adhezní podmínky.
Motor jsem tedy umístll před nápravu, jak je dodnes obvyklé, a když už se podvozek změnil vpředu I vzadu, tak jsem se rozhodl pro celý nový vůz.
Začal se rodit Aero Mlnor.
Ale za jakých podmínek?! Během dne jsem z toho kumbálu, kterému jsme řlkali konstrukce, pořád pokukoval k bráně, Němci chodili často na kontrolu. To jsem vyběhl a hned je dirigoval tak, aby nešli do ..chytrovny". Nato ovšem nebylo spolehnutí, a tak jsme sl z dílny vzali rozebrané díly všelijakých bojových DKW a BMW a ty jsme rozložili po pracovních stolech. První pohled do chytrovny byl bojový, tu khaki rám, kousek vedle půl motoru DKW nebo přední vidlice, ohnutá bůhví na které frontě. Chtěl bych říct něco hezkého a snad nejpodstatnějšího o téhle naši válečné činnosti. V opravně pracovalo celkem 120 lidi a každý z nich věděl, co dělá ta naše malá skupinka. Celou válku se nenašel jediný, který by nás udal, nikdo se nikde ani slovem o naši činnosti nešířll. A bylo by o čem hovořiti Vždyť jsme postavili pět Minorů, sami jsme udělali podvozky a mimo odlitků I motory. Za protektorátu v těch nejhorších podmínkách a v nebezpečí nám v Kvasinách vyrobili všech pět karosérií. To ale nestačilo, když jsme měli mít dobré motory, potřebovali jsme motorovou brzdu. Tak jsem se vypravil k Němcům a zdůvodnil jsem jim, že bez brzděni budou mít opravené motory pro armádu horší a méně spolehlivé. Na tenhle argument jsem je dostal, za pár dnů jsme sl ji převezli z Janečkárny. Jako atrapu jsme k brzdě připravili motor DKW, ale byl to jenom polotovar, neměl žádné vnitřnosti. Klikový hřídel, ojnice, písty - to všechno chybělo. Jako kamufláž stačil, brzdili jsme minorské motory, nebo Jozífova ..péráka". Ten svůj slavný motocykl konstruoval v továrně, ale oba motory dvěstěpadesátka a stopětasedmdesátka se brzdily u nás.
V ..chytrovně" se pak celé motocykly taky postavily. Chodili to k nám dělat nejlepší chlapi z Janečkárny, kteří byli zaměstnáni výrobou držáků bomb pro Luftwaffe. Ráno si v továrně píchli a zmizeli k nám. Dělali celý den na péráku a pak šli zase píchnout do továrny. Jejich kamarádi ve fabrice se starali, aby nic neprasklo. Jenomže když jsme chtěli brzdit, nebo dělat jízdní zkoušky, tak jsme taky potřebovali benzin. Ten jsme museli Němcům ukrást. Na každý vůz, kterému jsme udělali generální opravu, jsem vyfasoval 10 litrů benzínu od ..Heimat Krafthartparku". Ten jsem schoval, měli jsme v opravně takový malý tank, asi na 200 Iitrů,a od toho jsem měl klíče jenom já. To bylo hlavně pro mne a pro Jozífa, na zajíždění auťáků pro Říši toho byla škoda. Šlo nám to takhle dobře až do roku 1943.
Měl jsem to z opravny kousek a tak jsem denně jezdil domů na oběd na bicyklu. Jednou se vracím z oběda a na dvoře stoji auťák, dva chlapi v kloboucích a kožených kabátech. Přijelo gestapo a odvezlo Osvalda, jednoho z lidi, kteří dělali právě na brzdě. Tak jak byl, ve špinavých montérkách, ho naložili a zmizeli. Bylo zle!
Co jsme mohli, to jsme schovali, ale co nám to bylo platné. Za války byl přísný zákaz práce na civilních věcech. Nejhorší ale bylo, že jsme okrádali Říši a její bojující armádu o benzin. Čekal jsem, že každou chvíli přijede gestapo znovu a sebere nás všechny. Svolal jsem pár nejvěrnějších a říkám jim: ..Mládenci, buďte připraveni, jak pro nás přijedou, tak nás postřílí všechny. Mne prvního, protože jsem to vedl a dával příkazy."
Věděl jsem, že gestapo chodivá okolo půlnoci. Tak jsem zvečera ani nechodil domů, toulal jsem se po uliclch, nebo jsem seděl v opravně. Za dva týdny mi úplně zbělely vlasy a to ml ještě nebylo 40 let I Pořád jsme čekali a nic se nestalo. Jenom Osvald už se nevrátil. ..
Zahynul a nikdy jsem se nedozvěděl kde a kdy. Jedno zůstalo jisté - nepromluvil.
Nějaký čas jsem se na ty vozy nemohl ani podívat, ale tak za dva tři měsíce ml otrnulo a pomalu jsme začali pracovat znovu. Tenkrát jsme generálkované vozy pro Afriku stříkali takovou pískovou barvou, tou jsme nastříkali I Minory!
Dopředu jsme dali nenápadný štítek BWM a papíry jsme vypisovali jako pro opravené armádní vozy. Jednou jsem jel s našim prototypem a chytla mě německá patrola. Měl jsem strach, ale všechno bylo v pořádku, že před sebou mají nový český vůz, to je pod tou pískovou kamufláži nenapadlo.
..Halt, kam jedete?" ' ..Musím automobil vyzkoušet, než ho opravený předám armádě!" Jel jsem dál do Týnce pro odlitky, které tam pro nás potajmu dělali celou válku. Na mnoha místech, v mnoha fabrikách, jsem našel pomoc a ochotu ke spolupráci, I když vlastně šlo o krk.
Teď, s odstupem času, se vlastně sám divím dobrodružství, do kterého jsem šel já I všichni moji spolupracovnici. Byli jsme mladí a měli jsme před očima cli - hned po vítězném konci války, o kterém jsme nepochybovali, mít připravený moderní lidový vůz. Osvobozená republika, vyčerpaná válkou, automobily potřebovala a věřím, že Minor, který jsme chystali s nasazením vlastního života, svou poválečnou roli splnil.

DALIBOR JANEK
Svět motorů 1985/5

Z období, kdy se rozhodovalo, zda vyrábět vůz s motorem vpředu nebo vzadu, Toto je návrh íng. Vykoukala, vlastně první Škodovka s motorem vpředu a pohonem předních kol, Až nyní se tato myšlenka dočká realizace

 

Stránky o automobilu Aero Minor II. Výroba: LETOV a MOTORLET (Walter) - závody Jinonice a Letňany, Československo, 1946 - 1951 ©2002-2012 Luboš Balcar, Pavel Krbec, Vladimír Nešpor a všichni aktivní uživatelé stránek. Použití jakýchkoliv autorských materiálů, tj. textů i obrázků z tohoto webu je možné pouze se souhlasem a uvedením zdroje - www.minory.cz


Interactive software released under GNU GPL, Code Credits, Privacy Policy